Karel Klostermann (13.2.1848 - 16.7.1923)
Karl Klostermann se narodil 13. února 1848 v hornorakouském Haagu jako syn německých rodičů. Jeho otec, naposledy okresní lékař v Kašperských Horách (Bergreichenstein), byl selský syn ze šumavského Rehberka (česky dnes jen Srní - pozn. překl.), jedné z rychet králováckých svobodných sedláků (v originále "Künische Freisassen" - pozn. překl.), kteří sem kdysi přišli až z Vestfálska (dnešní spolkový stát Severní Porýní-Vestfálsko/Nordrhein-Westphalen - pozn. překl.). MUDr. Josef Klostermann celou duší lpěl na šumavském domově svých předků a vzdal se bez rozmýšlení výnosnějších profesních možností, jen aby mohl být jako lékař nápomocen především chudým obyvatelům domovských horských končin.
Jeho choť, Karlova matka Charlotte Klostermannová, roz. Hauerová, pocházela z rozvětvené sklářské rodiny Ábeleových (Klostermannův český životopisec Max Regal jejich příjmení píše Abélé - pozn. překl.), svým podnikáním na Šumavě všeobecně známé. Poněvadž se otec jako lékař mohl jen málo starat o výchovu synovu a v místě, kde působil, nebyl ani dostatek škol, odešel Karl už v šesti letech z otcovského domu a jak často sám říkal, vracel se od té doby do otcovy domácnosti už spíše jen coby host o Vánocích, Velikonocích a letních prázdninách.
Základní školní výuky se mu spolu s ostatními hochy, přišlých sem z týchž důvodů, dostalo v Klatovech (Klattau) od dobrého, obecně ceněného učitele (jde o i Geroldem Dvorakem nepovšimnutý omyl autorčin: 1855-1857 se připravoval malý Klostermann ve Stříbrných Horách /Silberberg/ na gymnaziální studia pod vedením zasloužilého učitele Petra Šafránka, jak o tom podrobně referuje Max Regal ve své knize Život a dílo Karla Klostermanna - pozn. překl.). Klatovy byly městem, kde žilo pohromadě české i německé obyvatelstvo. I první kamarádské žákovské známosti Klostermannovy byly toho druhu. Z těch dob pochází i Klostermannovo šedesátileté životní přátelství s Albertem Kerberem, synem českých rodičů, druhem jeho chlapeckých her i studentských let pozdějších, přátelství, které přetrvalo i v těžkých obdobích a vydrželo oběma až do konce života. Zmíněný pedagog zajistil i chlapcovu přípravu na gymnázium, které pak Klostermann navštěvoval v Klatovech a v Písku. Roku 1865 v Písku také maturoval.
Jako student trávíval větší část letních prázdnin u svých selských příbuzných v Rehberku, kde pobýval po celé týdny u pastevců v lesích, přitahován sem láskou k přírodě a ke zvířatům. Jen na neděli se vracíval do vsi k příbuzným, aby se vzhledněji přistrojil do kostela na mši "mezi lidi" (v originále "für den Gottesdienst menschlich zu machen" - pozn. překl.) a také se podíval, zda mu od rodičů snad nepřišla nějaká zpráva. Každým rokem se sem student vracíval, do těch lesních končin všemu světu odlehlých, a to až do konce svých akademických studií, později i coby zralý muž. Vyrůstal tak ve spojení se šumavskou přírodou a s lidmi v ní žijícími, stal se tak skutečným znalcem Šumavy, cítil se povolán naléhavým hlasem svého srdce, aby o ní psal.
Na otcovo přání se po maturitě vydal do Vídně studovat na tamní univerzitě medicinu. Pro jazykově nadaného mladého muže, který už tehdy plynně hovořil čtyřmi světovými řečmi, měl sám osobní kontakt se zahraničními studentskými kolegy nepochybný význam (později Klostermann dokonale ovládal tucet světových jazyků) už v tom ohledu, že si odtud odnesl s sebou do života schopnost najít vstřícný vztah a sympatii ke každému národu. Během jeho medicinských studií se jednou stalo, že ortodoxní Žid, Ibrahim ben Jussuf z Jeruzaléma, jemuž omrzly obě nohy, byl převezen na kliniku profesora Billrotha. Nešťastník se nedokázal domluvit ani s lékaři, kteří se jím zabývali, ani s kolegy svého náboženského vyznání (v originále "mit Kollegen mosaischer Konfession" - pozn. překl.). Vzpomněli si nakonec na medika Klostermanna. Byl přiveden k pacientovi a po několika pokusech se mu podařilo dorozumět se s ním. Když ho pak oslovil ve španělštině, rozzářila se nebožákova tvář radostí. Tak se Klostermannovým prostřednictvím podařilo častěji navázat komunikaci s cizojazyčnými pacienty.
Bohužel ho posléze nadměrná krátkozrakost donutila studia mediciny se vzdát. Stal se novinářem a psal do tehdy ve Vídni velice známého časopisu "Wanderer". I tomu se katastrofální hospodářský rok 1873 ovšem nevyhnul se všemi svými následky a časopis byl nucen ukončit svou existenci. Poněvadž v té době byl vypsán konkurz pro místo suplenta (suplent je pomocný učitel s vyhlídkou na trvalé zařazení) na reálce (německé - pozn. překl.) v Plzni (Pilsen) a s ohledem na nutnou znalost francouzštiny se našel jen malý počet uchazečů, setkala se Klostermannova žádost s příznivou odezvou. Roku 1873 nastoupil na suplentské místo, pět let nato se stal na témže ústavu řádnou učitelskou silou (v originále "wirklicher Lehrer" - pozn. překl.) a po třech dalších letech tehdy předepsané zkušební lhůty byl v roce 1881 jmenován profesorem. Karl Klostermann vyučoval pak na plzeňské reálce němčinu a francouzštinu až po svůj odchod do penze 1908.
Spisovatelskou činnost zahájil Karl Klostermann ve své německé mateřštině. V letech 1885-1886 psal fejetony pro pražský list "Politik" (vycházel v němčině, byl však už od založení Stanislavem Skrejšovským tribunou politiky Staročechů, tj. pročeským - pozn. překl.) pod společným titulem "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde" (tj. "Vesele i smutně ze Šumavy" - pozn. překl.). 16 z těch fejetonů vyšlo pak 1890 Klostermannovým vlastním nákladem v Plzni pod titulem "Böhmerwaldskizzen" (česky vyšly jako "Črty ze Šumavy" nejprve v překladu Marie Stunové v roce 1923 /reedice 2006/ pak znovu 1986 pod mírně pozměněným názvem "Črty ze Šumavy 1890" v překladu Bohumila Nohejla). Byla to jeho knižní prvotina a byla psána německy.
Dále vyšlo rovněž v německé řeči kolem 160 textů: byly to fejetony, obrázky, novely, povídky, črty, cestopisy, zčásti i pod pseudonymem "Faustin", což bylo spisovatelovo druhé křestní jméno (v titulu knižní prvotiny figuruje v závorce za autorovým křestním jménem a příjmením - pozn. překl.). Tak to alespoň tvrdí Max Regal, který vydal knižně český Klostermannův životopis (Život a dílo Karla Klostermanna - pozn. překl.), ve kterém nazývá spisovatele nejtvořivějším beletristou své doby. Náleží se poznamenat, že Klostermanna při jeho prvém spisovatelském vystoupení na veřejnost potkalo mnohé zklamání, poněvadž líčení jím objevených krás odlehlé šumavské přírody nenalezlo u německého publika ono přijetí, jaké podávající ho duše autorova (v originále "die hingebende Dichterseele" - pozn. překl.) byla očekávala. Byla to zeměpisná vzdálenost Šumavy od německých území či ohromující svět přece jen lépe známých Alp, co nezájem způsobily? Karl Klostermann se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že jeho díla se nepotkala na německé straně s onou vstřícností, kterou vůči nim projevili čeští čtenáři, kteří naň plni nadšení naléhali, aby psal v jejich jazyce.
Dal se takový ohlas přeslechnout? Řeč nebyla pro něho nijakou překážkou. Jeho schopnost vládnout tolika jazyky mu přímo nabízela možnost, zveřejnit své práce i v jiné než německé řeči. A on chtěl přece psát, psát, vypsat všechno bohatství z duše, kterou zanechal na Šumavě. Chtěl vylíčit její přírodu, kterou tak miloval, stejně jako tamní lidi, které všechny bez výjimky nazýval svými bratry.
V neposlední řadě to byly časové jevy, změny, události kulturněhistorické povahy, kterým nechtěl dát upadnout v zapomnění. Tak přinášejí jeho práce štědrý podíl kulturní historie.
Takové své německé texty Karl Klostermann postupně rozhojnil a převedl do českého jazyka. Nejprve zveřejnil česky v beletristických časopisech, novinách, almanaších a kalendářích 160 textů, z nichž rovněž mnohé rozšířil a užil pak ve svých románech. V letech první světové války byl Klostermann postižen těžkým zápalem plic, z něhož se jen pomalu zotavoval. V té době se pro něho nenašel žádný letní byt, kde by měl tak potřebný venkovský vzduch.
Až kníže Alfred Windischgraetz mu nabídl pobyt na svém zámku ve Štěkni a poněvadž ten ležel v rovině, mohl být Klostermann snadno vožen zámeckým parkem v kolečkovém křesle, kde přesto, že ho trápila nemoc, pod stinnými korunami starých stromů dokázal pokračovat ve spisovatelské práci.
Kníže učinil ještě něco navíc. Když mu bylo roku 1921 štěkeňské panství vyvlastněno, prosadil, aby nemocnému spisovateli byl jeho letní byt ponechán k doživotnímu užívání. Mělo už jít ovšem o pouhé dva roky.
Dne 16. července 1923 Klostermann ve Štěkni umírá. Město Plzeň zařídilo slavnostní rozloučení před zámkem a převoz do Plzně, kde byl spisovatel pochován do čestného hrobu na Ústředním hřbitově s kaplí sv. Václava.
Hrob zdobí prostý kříž s plechovým Kristem, jak jej vídáme na některých místech Šumavy i dnes. Vepředu se na hrobě zvedá mohutný, omšelý žulový balvan ze Šumavy s reliéfním portrétem spisovatelovým a prostým nápisem Karel Klostermann 1848-1923. Na kameni je vidět i rozevřenou kovovou knihu, na jejíchž stranách jsou vyryty tituly Klostermannových románů. Kříž i balvan jsou obklopeny lesními stromy.
Anna Jelineková (neteř K.Klostermanna) - www.kohoutikriz.org (zdroj)
G. Dvorak, Karl/Karel Klostermann 1848-1923 (1998), s. 7-11