Josef Chwala (15.3.1906 - 16.6.1985)
Narodil se v jihočeských Prachaticích 15. března 1906. Přišel na svět jako prostřední z devíti dětí v české rodině. Jeho otec Josef Chvála byl nádeníkem a později městským ponocným.
Vychodil jen čtyři třídy obecné německé školy a jeho znalost spisovné němčiny tak byla lepší než znalost češtiny. Josef Chwala se ovšem později hlásil k německé národnosti, tato je uvedena i na úmrtním listě. Důvody, které ho k tomu vedly, neznáme, můžeme se pouze dohadovat. Byl to člověk uzavřený, životně i myšlenkově osamocený a jeho silná samorostlá víra se prolínala s láskou k rodnému městu. Byl přesvědčen, že Prachatice byly založeny Markomany, což zobrazil v jedné své plastice. Sám se považoval se za potomka tohoto germánského kmene a snad proto své jméno transkriboval do německé podoby.
Jelikož se nevyučil žádnému řemeslu, živil se Josef Chwala jak se dalo. Jako dospívající po absolvování vojenské služby v Písku odešel s cirkusem Sarassani do západní Evropy a později prošel řadou zaměstnání. Pracoval mimo jiné jako dělník v zahradnictví nebo v továrně na knoflíky a naposledy si vydělával na živobytí prací v lese. Nikdy se neoženil a celý svůj přeskromný život přebýval v přízemním prachatickém domku v jediné místnosti, která mu zároveň sloužila i jako dílna. V osmdesátých letech se prohloubila jeho duševní osamocenost a na sklonku života se uchýlil do Domova důchodců v Kůsově u Stach. Zde 16. června 1985 zemřel.
Svůj první reliéf, který představoval prachatický kostel sv. Jakuba, vyřezal Josef Chwala ve svých třiceti letech. Vlastní řezbářské práci se soustavně začal věnovat až po roce 1965. V životní i myšlenkové osamocenosti se mu dřevořezba stala radostí i prostředkem k vyjadřování. Tematicky čerpal z prostředí, kde žil (historie jižních Čech, hlavně rodných Prachatic, barokní lidová plastika) a ze svého bohatého nitra (snové vidiny, náboženská témata - zjevení, setkání se zvířaty).
Chwalovu tvorbu lze rozdělit do dvou tematických skupin. Jednak to jsou díla inspirovaná historií, jak českou (Karel IV. vjíždí na hrad Karlštejn, Marie Terezie na Staroměstském náměstí, Jan Hus se loučí s matkou atd.), tak prachatickou (Prachatická Dolní brána, Prachatičtí muzikanti u věže chrámu sv. Jakuba, Založení Prachatic, Jan Žižka dobývá Prachatice, Panorama Prachatic 1676 a další). Druhou, početnější skupinu než historické náměty, reprezentují postavy náboženské (Madona, Pieta, Krucifix, Betlém, Sv. Václav, Sv. Florián, Svatý Jan Nepomucký, Anděl…) a snové, pohádkové (Had, Vodník, Had a Kentaur …). Zde je jeho tvorba zjevně inspirována zjeveními – vidinami, kterými trpěl (či byl obdařen) a lidovou plastikou, se kterou se setkával v lesních kapličkách, božích mukách a vesnických kostelících při svých toulkách Šumavou.
Všechny své vidiny, sny a představy vkládal Josef Chwala krásně, dojímavě a silně do dřeva. Pracoval s jednoduchými nástroji – ručním nožem, pilkou, sekerou. Používal měkké dřevo, hlavně lipové, pro jeho snadné a rychlé zpracování. Na první pohled je vidět, že Chwala nebyl zručným řezbářem, dokonce lze říci, že práci se dřevem technicky neovládal. Dřevo opracoval mnohdy jen v hrubých rysech, nevyhladil ho, povrch zůstal často roztřepený. Figurální plastiky i reliéfy netvořil z jednoho kusu. Zejména u figurek si pomáhal častým nasazováním končetin, atributů a podstavců. Některým plastikám ponechal přirozenou barvu dřeva, jiné natřel prostými vodovými barvami, mořidly, sem tam si pomohl i inkoustovou tužkou či kuličkovým perem. Chwala nepracoval pečlivě a čistě, nevyžíval se v detailu ani v provedení. Jeho lepení nedrží, přestože materiálem rozhodně nešetřil a na nějaké to přetáhnutí či přetékání bohatě naneseného klihu nehleděl.
Ve svém okolí nebyl Josef Chwala ceněn ani lidsky, ani umělecky. Místní lidé jej považovali za podivína a v jeho tvorbě neviděli projev umění ani zručnosti. Jeho výtvory musely být a také byly běžnému maloměstskému vkusu cizí. Ukázku jeho práce netoužila vlastnit žádná místní kulturní instituce. Jeho originální tvorby si všimli až národopisci a znalci insitního umění (jde o nadřazený pojem, kam se řadí neškolená - lidová, naivní, art brut apod. tvorba). Po úspěchu na Světové výstavě EXPO 67 v Montrealu v roce 1967, kde reprezentoval české lidové umění, stoupl zájem o jeho ojedinělé dílo. A tak se nakonec jeho reliéfy a plastiky nacházejí ve sbírkách Národního muzea v Praze, Prachatického muzea, Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích i ve sbírkách soukromých.
zdroj: www.betlemy.cz
V článku byl využit text Zdeňky Oberfalcerové, pracovnice Prachatického muzea a sběratele insitního umění Pavla Konečného z publikace Umělci čistého srdce.